Zpočátku jsem fotografovala lidi, ale jakoby z jiné a starší civilizace: obyvatele přímořských krajin, poslední divochy naší doby. Intuitivně jsem cestovala na jih, do zemí se zvláštním světlem (jižní Francie, Indie, rovníková Afrika, Martinique). Když jsem se vrátila do Čech, nevěděla jsem, jak navázat na výjimečnost a kouzlo těchto krajin. Nakonec jsem je našla i tady: byla to třeba cizokrajně vyhlížející oblast Českého středohoří kolem Terezína, kterou jsem zachytila v knize Pevnost, nebo lední medvědi s jejich sny a iluzemi, kteří mne inspirovali k cyklu V medvědí iluzi. Od černobílého dokumentu jsem se dostala k mnohoznačnější imaginativní fotografii. Fotografovala jsem světy opuštěné a zapomenuté, zdevastované a torzovité: zarostlé zahrady a hřbitovy, ponuré zámky se stopou Allana Edgara Poea nebo dekadentní světy barokních soch, bizarních přírodních scenérií a skleníkových džunglí. Přitahovalo mě jejich tajemství, ticho, ale také záblesky krásy, kterou obtížně hledám v dnešním světě. Když o tom přemýšlím, nedělám asi nic jiného, než  že se pokouším proniknout viditelným světem k jeho odvrácené tváři, k tomu, co je skryté. Moje fotografické obrazy se často podobají tomu, co vidím ve snech. Snivost a poezie jsou pro mne klíčem k otvírání mizejících nebo ztracených světů. Jednoznačně to vyjádřil básník Otokar Březina: „…neviditelný svět prostupuje světem viditelným. Svobodou snu zasahuje umění do výkladu věcí. Světlo, které se rozlévá po věcech, je čistší a záhadnější než světlo našeho slunce; je druhou, duchovou stranou tohoto světla“. Slova v podobě „magického šému“, která čtete v úvodu mé prezentace, jsou vedle jiných pojmů příznačná pro to, co hledám a co můžete hledat spolu se mnou.
	„Co mně bylo na fotografiích Petry Růžičkové blízké na první pohled, byla razantní a zároveň jemná distance od naivismu fotografů, kteří považují svou tvorbu za akt korespondence a neuvědomují si, že fotografie má se skutečností společnou pouze propast, která dělí zobrazování od zobrazovaného, a že tato cézura je požehnáním, nikoli prokletím. Petra Růžičková často barvy vrství, nikoli v technickém slova smyslu, ale ve výsledku. Prostor jejích fotografií je vybudován z pásem, z rovin vrstvících smysl. Je to prostor mnoha horizontů, v němž dochází k mnohačetnému řasení významů, k vzájemnému zrcadlení rovin.“ Michal Janata
	„Fotografie Petry Růžičkové jsou rozpomínáním v platónském duchu víc než pouhou pamětí. Autorka jakoby záměrně rezignovala na všechny zákonitosti zobrazování a běžné fotografické metody a postupy. V rámci současného paradigmatu, ale i na základě znalosti dějin výtvarného umění a fotografie, vytváří zrcadlený obraz světa jako sugestivně niternou výpověď o sobě, o lidech, s nimiž se potkává a míjí a jejichž stíny utkvívají v obrysech věcí, živoucích rostlin a zvířat, kamenů lidských i přírodních architektur. Odtud, z přirozené, někdy až animistické, ale i mystickými doteky poznamenané výchozí pozice začíná její cesta za uměním, které nežije v zakletí pouhého okamžiku, ale ocitá se vždy výš nebo níž na časové vertikále, v minulosti nebo v budoucnosti.“ Jan Suk